Návštěva městského holubníku v Berlíně

S paní Almut Malone jsme se potkali na nádvoří městské knihovny v Berlíně. Byli jsme tam o chvíli dříve a marně jsem přemýšlel, kde je vlastně ten holubník a všichni ti holubi. Nic totiž nenasvědčovalo tomu, že by tam nějaký holubník byl. Když jsem se pak dověděl, že půjdeme do sklepa, nevěřil jsem svým uším.

"Ano, do sklepa," potvrzuje Almut, "holubi si to místo sami vybrali. Nejlepší je, když se jako holubník použije místo, kde už jsou holubi zvyklí. Okénko do sklepa bylo rozbité a lidé z okolí mne na to místo upozornili."

Foto 1: Sklepní okénko, za kterým se skrývá holubník. Na fotce jsou vidět i zabezpečení proti nežádoucímu hřadování holubů - šikmé plochy a sítě s malými oky

Foto 2: Paní Almut Malone. Za těmito dveřmi se skrývá vchod do holubníku

"Důležité je zabránit holubům sedat na místa, kde je nechceme," říká paní Almut. "Nejvíce se osvědčilo zešikmení ploch pod úhlem 60°a více. A místo bodlin používáme kartáče."  

Foto 3: Kartáče, které se používají místo bodlin na místech, kde chceme holubům zabránit sezení

Důkazem toho, že jejich systém opravdu funguje, nacházíme na přilehlém náměstí, kde jsou dvakrát týdně trhy, a přesto zde není vidět žádný holub. Je to skoro jako zázrak. Pouze pár holubů posedává na střeše knihovny.

Foto 4: Náměstí vedle knihovny, kde se dvakrát týdně konají trhy. Není zde jediný holub

V holubníku žije asi 170 holubů a ti se kroužkují. Dalších 170 holubů sem pouze lítá na jídlo a chodí spát jinam. Holubník se na noc zavírá. 

Foto 5: Hlavní, obytná část holubníku

Ve sklepě je pak ještě zvláštní oddělení pro zatoulané a nechtěné závodní holuby. Ti se už nemohou vypustit a zůstávají v holubníku nastálo.

Foto 6: Oddělení závodních holubů. Ti už zůstávají ve sklepě natrvalo

Systém v holubníku je vypracovaný do nejmenších maličkostí. Důležité je co nejjednodušší údržba a pohodlí svěřenců.

"Máme dvě sady úplně všeho, abychom holuby co nejméně stresovali. Vždy si jídlo a vodu připravíme předem a pak jenom nádoby vyměníme. Podlahy a povrchy jsou pokryté fólií. Tu jednou za dva dny sundáme a vyměníme za novou. Úklid se dělá vždy ve stejnou dobu, měli by se střídat maximálně tři lidé. V holubníku také vyměňujeme vejce. Před výměnou je třeba umělé vejce zahřát, jinak by je holubi nepřijali. Měsíčně vybereme asi 100 vajec, kterými pak krmíme vrány."

Paní Almut nám i prozradila, jak se stará o opuštěná mláďata: "Mláďata je možno podstrčit holubici, která se sedí na vejcích deset dní a déle. Ta už má mléko a mláďata si přisvojí."

Zajímavé také je, jak si holubi stavějí hnízda. "Kupujeme jim tabákové stonky a z těch si holubi hnízda sami postaví." A proč právě tabákové stonky? "Nejlépe se nám osvědčily, tabák totiž odpuzuje parazity."

Foto 7: Hnízdo postavené z tabákových stonků

Jde vidět, že po těch letech je systém v holubníku vyladěný k dokonalosti, ale pořád se dá najít prostor k zlepšení.

"Našli jsme způsob, jak umístit do holubníku mnohem více holubů tím, že změníme konstrukci budníků (budníky jsou buňky, ve kterých holubi hnízdí, poznámka autora). Samec totiž potřebuje sedět před hnízdem a z jeho blízkosti odhání všechny ostatní samce. Vymysleli jsme proto nový typ budníků, kde samec může sedět před hnízdem a zároveň neuvidí vedle, protože stěny budníků budou překrývat poličky."

Foto 8: Ošetřovatelka holubů Patricia předvádí nový typ budníků

Zajímalo nás, jestli jsou v Berlíně i jiné holubníky.

"Na dalších dvou místech jsou v Berlíně čtyři trailery a v těch žije asi 200 holubů. Ale nejsou tak vhodné jako ten náš. Trailery nejsou mezi holuby tak oblíbené, není to jejich přirozené prostředí. Taky se tam hůř zajišťují vhodné podmínky. V zimě tam zamrzá voda a v létě se musí chránit proti přímému slunci."

A jak vlastně paní Almut se svou prací začala? Vystudovala veterinární medicínu, ale v oboru nepracovala. Místo toho řídí soukromou kliniku. Nicméně už od roku 2000 poskytovala péči zraněným a opuštěným divokým zvířatům a ptákům. Nespecializovala se přímo na holuby, ale holubi byli jedni z jejich svěřenců. Brzo přišla na to, že městský holub není divoké zvíře. Holubi nechtěli už odejít. Na noc se vždy vrátili zpět a dožadovali se jídla. Začala proto hledat koncepční řešení. Holubník založila v roce 2008 a od té doby okroužkovala ve svém holubníku asi 1000 holubů.

Byli jsme velmi překvapení, když jsme zjistili, že veškeré náklady na holubník platí ze svého, nedostává žádné dotace ani dary.

"Pokoušela jsem se navázat spolupráci s městskou částí, ale ti nemají zájem o koncepční řešení. Přitom by v Berlíně bylo potřeba asi 50 holubníků. Městský holub není žádný divoký pták, jsou to potomci domácích holubů a bez člověka by nedokázali přežít. Psi a kočky mají své útulky, tak proč ne holubi? Zabíjení holubů nic neřeší. Vybije se 80 % holubů a těch zbylých 20 % se hned rozmnoží na původní počet. Problém v Berlíně je to, že lidé vůbec nechtějí nic dělat. Chválí mě, vyjadřují mi sympatie, ale vůbec je nenapadne mi pomoci nebo dát nějaký dar. Když mi někdo přinese holuba na ošetření, tak mu vždy dám leták s číslem účtu. Nikdo mi zatím peníze neposlal. Taky mám hrozný problém se sháněním dobrovolníků, někdy si musím i někoho najmout za peníze, když sama nemůžu."

Situace je prý lepší na jihu a západě Německa. Tam mají lidé jiný přístup k životu a obecní holubníky tam jsou skoro v každé vesnici.

Holubník v městské knihovně je pouze část celého konceptu. Mimo to paní Almut provozuje stanici pro odchycené a nemocné holuby. Pronajímá si byt v nájemním domě, kde se nacházejí různé firmy a služby. Odchycení holubi si tady zvykají na péči a případně se zde léčí. Je to vlastně taková karanténa. Pobyt zde trvá 1 až 4 týdny.

Foto 9: Holubí karanténa v nájemním domě

Foto 10: Paní Patricia nám ukazuje holuba se špatně vyvinutým zobákem

Z karantény se holubi přesouvají k ní domů na zahradu. Má tam několik voliér, kde jsou holubi vypuštění před tím, než jdou do holubníku. A někteří zde i zůstanou, pokud nejsou shledáni vhodnými pro samostatný život.

Foto 11: Jedna z voliér u paní Almut na zahradě

Poté, co si zvyknou na společný život, jsou holubi připravení na vypuštění do holubníku. Před tím ale ještě dostanou kroužek a speciální vakcínu.

"Tu vakcínu jsme nechali vyvinout speciálně pro náš holubník. Jednou se tam rozšířila nějaká nemoc a holubi začali hromadně umírat," říka Almut. "Odvezli jsme několik mrtvých holubů do laboratoře, kde nám udělali analýzu a na základě této analýzy nám vyrobili vakcínu. Naštěstí to byla celkem běžná nemoc, salmola s escheria coli, takže celé to trvalo pouze dva týdny. Za analýzu jsme zaplatili 20 EUR a za vakcínu jsme zaplatili 60 EUR. Tuto vakcínu teď dostávají všichni holubi, co přebývají v našem holubníku."

Kolik holubů vlastně paní Almut má ve své péči?

"Když se vezme, že asi 350 holubů je v holubníku, plus 15 závodních holubů, dalších 30 až 40 je v karanténě a asi 150 je u nás na zahradě, dohromady celkem asi 550 holubů."

To je znát na jejím pracovním vytížení. Paní Almut pracuje šestnáct hodin denně, z toho asi deset hodin řídí kliniku a zbytek času věnuje péči o holuby. Unavená se z toho necítí. Spíš si vždy u jedné práce odpočine od té druhé. Když jsme se zeptali, kolik dává měsíčně na náklady na celkovou péči o holuby, tak ani přesně nevěděla. Ale společně jsme to spočítali přibližně na 1000 EUR. Tohle je opravdu výjimečná obětavost. Díky paní Almut tak má aspoň část berlínských holubů opravdu nadstandardní péči!

Pokud vás toto téma zaujalo, budeme rádi, když nás budete sledovat ve FB stránce Obecní holubník nebo v diskuzní skupině Obecní holubník.